• NP Aigüestortes I Estany de Sant Maurici
• dlouhý výlet k jezerům
• Estany de Sant Maurici
• Estany de Rotera
• nejvyšší Estany de Amitges
• po náročném dni spíme opět ve stejném campu

Vstáváme brzo a jedeme asi tři kilometry ke vstupu do parku Aigüestortes I Estany de Sant Maurici. Čeká nás pochod k jezeru Estany de Sant Maurici a možná kousek dál, uvidíme. První část cesty lesem po dřevěném chodníčku už známe ze včerejška, máme ji brzy za sebou, vstupujeme do lesa.

Naproti už se objevují první špice hor, konstatujeme, že nám hodně připomínají Dolomity. Z lesa, kde stojí občas vyjímečné několikasetleté borovice s tlustým kmenem, který se nahoru rychle zužuje, vycházíme na krásné horské louky se stádem koní. Teď už se výhled otvírá úplně a fotíme nasvícené štíty. Další průchod lesem a docházíme k jezeru Estany de Sant Maurici.

Proti značkám, které říkaly něco o hodině a půl, jsme tu dřív a tak nám narůstá sebevědomí. Jezero je jako většina nižších pyrenejských jezer svázáno betonovými hrázemi a slouží níže položené elektrárně. Hodně tu fouká, je chladno a tak tady naposledy využijeme bundy, které kvůli možné změně počasí taháme stále sebou. Pouštíme se dál ke kaskádám a vodopádu, o kterém nám včera říkala recepční v campu. Tady chvilku blbneme s focením, jak jinak, a jdeme ještě dál, k dalšímu jezeru, Estany de Rotera.

Před ním překračujeme lesní silničku a zjišťujeme, jak si Španělé představují ochranu přírody v parku. Po silničce, která je zpočátku asfaltovaná, ale v těchto místech už prašná a balvanitá, co chvíli projede bílý Land Rover, nacpaný turisty, kteří nemají sílu jít po svých. Inu vychutnávat přírodu z džípu poskakujícího po balvanech a smrdícího naftou musí být asi nějaký zvláštní druh zážitku. My to považujeme spíš za blbost zhýčkaných Španělů. Tak snad nám tu nikdo nevynadá, když šlápneme kousek mimo cestu. Fotíme jezero se spoustou balvanů a vodopádem pod vysokou stěnou. Jsme pěkně rozběhnutí, co kdybychom zkusili ještě další jezera? No nestačí nám to a pokračujeme k posledním jezerům Estany de Amitges. Sem už je to pěkný stoupák, ale nedá nám to. Po asi 5 hodinách s častými zastávkami jsme na konci cesty, u překrásných tří jezer, která si vychutnáváme.

Jsme rádi, že jsme sem dolezli a děsíme se té dálky zpět. Jsme ale lepší, než rádobyturisté, kteří nás předjeli namačkaní v Land Roveru. Nad posledními jezery se tyčí obrovitá lákavá skalní homole, ale pochod k ní už neprosadím.

Cesta zpět už je méně hezky nasvícená a ubíhá rychleji, zastávek je méně. Světla ubývá, tak opouštíme myšlenku focení opačných pohledů v odpoledním slunci, neb se nějak nekoná, obloha se zatáhla. K autu dolezeme asi v šest, máme toho docela dost, tak se rozhodujeme, že přespíme ještě jednu noc ve stejném campu jako na dnešek. Vaříme polévku a foukáme puchýře.